Kdybychom znali dne a hodiny...

… možná by se na světě žilo lépe.

K napsání tohoto článku mě vedou události několika posledních dní. Ve vedlejší vesnici náhle a tragicky (autonehoda na motorce) zemřel jeden mladý muž. Asi v mém věku. Manžel. Táta dvou malých dětí. Jeho jsem viděla jednou, jeho ženu všehovšudy třikrát. Děti mají 3,5 a 2 roky. Přemýšlím, jaké to musí být pro jeho ženu. Jednoho dne se s manželem rozloučili, on odešel normálně do práce a už se nikdy nevrátí. Místo něj přišla policie – Dobrý den, musíme vám oznámit…  Jí je třeba pětadvacet let a už je z ní vdova. Nedokážu si představit, co prožívá. Nedokážu si představit, s čím se budí do nového dne. Nedokážu si už vůbec představit, co bych dělala na jejím místě já. Ale to asi ani nejde si představit…

Když jsem se dozvěděla o smrti tohoto tatíka, celý den jsem nad tím musela přemýšlet. Neměla jsem pocit nespravedlnosti vůči Bohu, že bere tak mladý život. Kdyby Bůh chtěl, nespadl by tak nešikovně, neměl by smrtelná zranění, nepodlehl by jim… Je tam mnoho kdyby, která se ale nenaplnila. Spíš jsem přemýšlela nad tím, že Bůh je opravdu pánem života a smrti a jenom On ví, kolik času každému z nás vyměřil. Bohužel nikdo z nás nevíme, kolik toho času máme.

A co kdybychom znali dne a hodiny, kdy si nás Bůh povolá k sobě? Žili bychom lépe? Žili bychom tak, že bychom prožívali naplno každý okamžik života? Nebo bychom všechno odkládali na poslední chvíli s tím, že máme přece ještě dost času? A není možná lepší opravdu nevědět? Máme sice velké plány, co se životem, ale nikdo z nás nevíme, jestli se nám podaří je uskutečnit. Já jsem relativně mladá, tak doufám, že to všechno, co chci, stihnu… ale pravdou je, že opravdu nevím, kdy si mě Hospodin zavolá. Protože jenom On je Pánem života a smrti. Bůh dal, Bůh vzal.

Naše společnost se smrtí nepočítá. Smrt je někde hooodně daleko. Ještě když zemře starý člověk, tak si řekneme, že už na to měl tak nějak věk. Ale když zemře mladý člověk, bereme to jako obrovskou nespravedlnost. A ještě když je to člověk milý, přátelský, hodný, ochotný, tak máme pocit, že se někde stala chyba a že tento člověk ještě určitě neměl zemřít. Ještě že my nejsme ti, kdo rozhoduje o konci svého života (vyjma sebevrahů... ale i v jejich případě věřím, že poslední slovo má Bůh) a rozhoduje o tom Někdo jiný. Můj manžel má teorii, že člověk dostal život k tomu, aby se naučil žít. A až se to naučí, může odejít k Pánu. Možná i tento zesnulý mladý muž už naplnil svoje poslání, naučil se žít, a proto mohl odejít. Vzpomínám na několik kněží, kteří zemřeli v mladém věku (většinou taky tragicky). Věřím, že na nich se manželova teorie naplnila stoprocentně – naučili se žít, tak mohli odejít.

Co tím vším chci říct? V prvé řadě to, že v několika posledních dnech zažívám vděčnost a úlevu, když se večer sejdeme doma celá rodina. A pak chci říct to, že nikdy nevíme, který den je náš poslední. Nikdy nevíme, kdy a zda vůbec budeme mít ještě čas urovnat naše spory, jestli stihneme strávit dostatek času s těmi nejbližšími, jestli stihneme odhodit svou zlobu, zášť a pomstychtivost vůči druhým a vyměnit je za odpuštění, naslouchání, ochotu. Jestli stihneme říct „mám tě ráda“ těm, ke kterým to cítíme. Jestli, až přijde konec, si budeme moct říct (pokud to teda stihneme) – žila jsem dobrý život, nic bych neměnila…

© https://pxhere.com/cs/photo/561795

PS: Reklama: K trochu většímu přemítání o smrti mě už delší dobu vede blog Krkavčí matky a její kniha Moje milá smrti. Konec reklamy.

PPS: O smrti zatím uvažuju velmi teoreticky. Možná, kdybych někdy byla v situaci, že bych prožívala obrovskou ztrátu blízkého člověka, přemýšlela bych o smrti úplně jinak.