Poznámka na úvod: Článek je o porodu, zřejmě tedy bude obsahovat naturální popis některých skutečností týkající se porodu. A protože by byl článek příliš dlouhý, bude rozdělen na dvě části.
Ještě než jsem rodila poprvé, přála jsem si rodit přirozeně. Dopadlo to tak, že mi byl porod uměle vyvoláván kvůli vysokému tlaku. Všechno dopadlo dobře, já i dcerka jsme porod zvládly bez nějaké medikace, ale stejně jsem nebyla spokojená (hlavně s přístupem personálu v porodnici), dodnes mám nějaká traumata, a věděla jsem, že příště to chci určitě jinak.
Když jsem otěhotněla podruhé, ještě víc jsem se zaměřila na představu přirozeného porodu. Modlila jsem se za maximálně přirozený porod bez zásahů. Hledala jsem porodnici, kde by mi byl takový porod umožněn, aby mi do celého procesu nikdo zbytečně nekecal a nezasahoval a aby to nechali prostě jenom na mě. Chtěla jsem rodit ve vyhlášené porodnici v Krnově, ale vzhledem k termínu porodu v prosinci a možné nesjízdnosti cest, vzhledem k tomu, že cesta do Krnova trvá víc než hodinu (a první porod, ač vyvolávaný, byl velmi rychlý) jsem tuto variantu zamítla. Abych si zajistila co nejlepší podmínky pro přirozený porod, učinila jsem několik kroků: Našla jsem si dulu, která mě v mém rozhodnutí přirozeného porodu podpořila a přislíbila přítomnost u samotného porodu. Četla jsem mnohé články o tom, jak by to mělo být (ale i o tom, jak to bohužel často v porodnicích bývá a co s tím). Napsala jsem si porodní plán. Vybrala jsem si špičkovou porodnici v kraji. Sešla jsem se s primářem dané porodnice, abychom prokonzultovali můj porodní plán. Neustále jsem manželovi básnila o přirozeném porodu, o tom, jak bych to chtěla a proč bych to tak chtěla, proč je to pro mě důležité. (Upřímně, myslím, že už jsem ho tím i docela prudila, protože jsem pořád mluvila o porodu… a přišlo mi, že moc nesdílí mé nadšení :-)). A samozřejmě jsem se za porod modlila a opakovala jsem si nějaké afirmace (o kterých jsem až posléze zjistila, že s vírou v Ježíše Krista nemají moc společného).
Několikrát jsem i přemýšlela nad porodem doma. Vzhledem k tomu, že máme byt 3+1 a skoro všude koberce, nedokázala jsem si představit, kde bych v našem bytě rodila. Navíc poprvé jsem dost krvácela a museli mě hodně šít, takže kdyby náhodou se něco pokazilo, riskovat, že třeba vykrvácím jenom proto, že poblíž nebude okamžitě dostupná lékařská péče, děkuji, nechci. Navíc manžel byl zásadně proti domácímu porodu a já asi nejsem dost „alternativní“ na takové záležitosti. Když se někdo pro porod doma rozhodne, je to jeho věc, ale já do toho nejdu.
Jak se přiblížil termín porodu, dvakrát týdně jsem dojížděla do nemocnice, kde jsem chtěla rodit. Při první kontrole mě lékařka chtěla kolem termínu porodu poslat na indukci kvůli mírně zvýšenému tlaku a těhotenské cukrovce. Měla jsem pocit, že moje představy o přirozeném porodu se rozplynuly a mrzelo mě to, že zřejmě opět nezažiju maximálně přirozený porod bez zásahů. Na další kontrole jsme se domluvily, že to vlastně se mnou není tak špatné a že můžeme čekat s vyvoláváním i nějakou dobu po termínu. Byla jsem ráda a po konzultaci s (věřící) dulou mi došlo, že Pán Bůh se o nás stará a že i náš porod má v rukou (a stačí Mu jenom trochu víc důvěřovat).
Netrpělivě jsem vyhlížela porod. Těhotenství už pro mě bylo čím dál víc náročné. Bedlivě jsem pozorovala jakékoliv změny mého těla, abych poznala, že hodina H je tady. To, co se mi nepozdávalo, jsem konzultovala s dulou, která mě vždycky uklidnila, že miminko má ještě čas a že se budeme dál za porod modlit.
A jak to nakonec dopadlo s porodem, to si můžete přečíst v druhé části.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.