O lidské důstojnosti

Pojem "lidská důstojnost" je často používaný ve spojitosti s těžkými životními situacemi: důstojnost člověka při umírání, důstojnost člověka při příchodu na svět, důstojnost člověka při těžké nemoci... Já však chci psát o důstojnosti takové té obyčejné, každodenní, všední, a přítom tolik důležité. 

Sestra si ještě před rozvodem našla jiného partnera, se kterým velmi rychle otěhotněla. Po nějaké době jsem jejího partnera poznala naživo a... mno... upřímně - čím víc jsem ho poznávala, tím víc mi byl nesympatický. Byl tak strašně moc jiný než sestra. Pominu-li jejich velký věkový rozdíl, on mi prostě neseděl. Oproti mé sestře byl někde úplně jinde. 

Teď o víkendu jsem měla možnost poznat jeho rodinu. Místo, ze kterého on pochází. Způsob chování, ve kterém on vyrostl a ve kterém žije s mou sestrou a jejich společným synkem. On a celá jeho rodina jsou nevěřící a v kostele byli zřejmě poprvé teď při křtinách synovce (sestřina synka). Nemám nic proti nevěřícím lidem. Mohou být velmi fajn. A nebo taky nemusí. 

Sestřin partner a jeho rodina... nejsou fajn. Chovají se k sobě navzájem i k ostatním hrubě. Často mluví vulgárně. Vzájemně si nadávají. Bez ostychu, i před cizími. Na můj vkus příliš křičí jeden po druhém. Mají plno oplzlých rádoby vtipů, které jim připadají strašně vtipné. A co je na tom všem nejhorší? Že tohle všechno jim připadá normální. Že moje sestra se pomalu a jistě stává jednou z nich.  

Strávila jsem jedno odpoledne s takovými lidmi. Bylo mi z toho úzko. V jednu chvíli mi bylo až fyzicky špatně z toho, jak se k sobě chovají. Musela jsem na chvilku odejít. Sedla jsem si o kus dál mimo centrum toho všeho a hladila jsem psa a kočku. Aspoň že ta zvířata jsou normální.

Když jsem tak celé odpoledne pozorovala sestru, jejího partnera a jeho rodinu, strašně moc mi tam chyběla vzájemná úcta. Důstojnost člověka. Pocit, že si jeden druhého váží. Respekt jeden k druhému. Tolerance. Pochopení.

Jsem ráda, že se často obklopuji lidmi, kteří si sami sebe navzájem váží. Že od svých přátel a kamarádů nemusím poslouchat rádoby vtipné poznámky, které jsou spíše urážlivé a neuctivé k věcem týkajícím se lidské sexuality. Že ve svém volném čase (bo v práci se tomu nevyhnu) jsem často mezi lidma, kteří nemají potřebu si nadávat a mluvit sprostě (ehm... uznávám, i mi občas vypadne nějaké peprnější slovíčko... ale snažím se tak nemluvit před druhými). A upřímně - jsem ráda, že s rodinou sestřina partnera se nemusím potkávat nijak extra často. 

PS.: Vyjadřuji čistě subjektivní postoj. Mým cílem není nikoho soudit či odsoudit. Ani není mým cílem povyšovat se nad druhé a ukazovat jim, že "já jsem ta lepší". Jenom se chci sdlet s něčím, co mi osobně příliš nesedí.