Nejsem těhotná. A je to v pořádku!

V poslední době je kolem mě víc a víc žen (mých více či méně známých i neznámých), kterým se pěkně rýsuje těhotenské bříško. S troškou smutku si vždycky pro sebe povzdechnu "jé, ta je těhotná". 

Já bych už také chtěla být těhotná. Pár měsíců po svatbě by mě něco takového vůbec nenapadlo. Nedokázala jsem si představit sebe jako mámu, vždyť jsem si připadala sama jako dítě. Jenomže člověk si něco prožije, zažije, nějak se posune ve vnímání sebe, lidí kolem, světa. Něco se změní, přibudou nějaké životní zkušenosti a člověk na určité věci nahlíží jinak. 

A tak si při pohledu na ty těhotné říkám, že už i já bych chtěla čekat miminko. Představuju si, jaké to bude krásné, až se budu nosit s těhotenským bříškem. Až už nebudu muset své i tak velké břicho zatahovat a všemožně zakrývat, ale hrdě ho budu moct ukázat světu a vykřičet radostnou novinu - podívejte, čekáme miminko. Někdy si tak rochním v takové "těhotenské" náladě a čtu všemožné články o těhotenství. Čas od času si udělám těhotenský test... co kdyby náhodou, že :-)

A pak se vrátím do reality a uvědomím si, že ještě miminko nečekám. Že i když to máme s manželem nějak naplánované, může to být úplně jinak. A snažím se to odevzdávat Bohu. Učím se Mu důvěřovat. Chci zcela nechat na Něm ten správný čas, kdy bychom se s manželem měli stát rodiči. Chci hledat Jeho vůli a přijímat ji, protože vím, že ve věcech stvoření má Bůh poslední slovo. Chci měnit své plány podle Jeho plánů a ne jenom dogmaticky trvat na tom, jak jsem si to JÁ (potažmo MY s manželem) naplánovali. 

V poslední době nad tím vším přemýšlím. Hledám v sobě odpovědi na otázku PROČ tak strašně moc toužím být těhotná. O miminko se ještě nějak cíleně nesnažíme, takže nemám za sebou několik měsíců plných zklamání, že se mi opět dostavila menstruace. Na druhou stranu asi jsem ve věku, kdy mnoho mých spolužaček, kamarádek, známých čekají miminko, tak mě to semlívá s sebou. Současně jsem v prostředí, kde se "očekává", že přece po téměř roce od svatby už bych zaručeně měla být těhotná a všichni to furt řeší a furt se na to vyptávají (a všem stále odpovídám - nejsem těhotná, jsem jenom tak tlustá). Nebo jsem prostě žena a mám v sobě nějaké mateřské pudy. Nebo je v tom zakopaný pes mnohem hlouběji, než jsem schopná já sama v tuto chvíli dohlédnout. 

Dneska jsem nad tím vším znovu přemýšlela. Napadlo mě ono tak strašně důležité a ze všech kurzů krizové intervence a psychoterapie známé: Je to v pořádku, že to tak je. Nejsem těhotná a je to v pořádku. Tady a teď aktuálně je v pořádku to, že nečekám miminko. Honí se mi hlavou: Nejsem těhotná a je to v pořádku!

Zvláštní. Jedna taková věta a pro mě je v tom obrovský klid, pokoj, svoboda. Nemusím se strachovat a stresovat, co bude až... co když to... jak to, že to teď není tak a tak... Je to v pořádku.

Nejsem těhotná a je to v pořádku! :-)