Taky to znáte? Jakmile se potkáte s někým "z venku", s někým nevěřícím, tak vám pravděpodobně vmete stejnou (nebo hodně podobnou) větu do tváře. Co s tím?
Já sama jsem si často kladla otázku, proč to nemůžu, to bych neměla, tamto naopak musím... Já chci být přece svobodná a nespoutaná nějakými příkazy a zákazy, které "bych měla" splnit, abych byla "správná křesťanka". A přesto můj rozum mi nějak říkal, že to všechno je pro moje dobro. Ano, ale srdce to nedokázalo plně přijmout. Vždyť všechno to, co "bych měla a neměla dělat" je někdy tak těžké. A pak jsem to pochopila...
Opět jsem spadla v mém snažení se o spásu duše. Po kolikáté už?! Kolikrát už jsem Bohu slibovala věrnost a pak jsem zase přestoupila Jeho Zákon? Výčitky svědomí na sebe nenechaly dlouho čekat. Kajícně jsem prosila Boha o odpuštění (stejně jako už tolikrát předtím). Ale tentokrát to bylo jiné. Intenzivnější. A pak jsem to pochopila...
To, že nám dává Bůh nějaká pravidla (Desatero apod.), není nějaký hloupý výmysl přísného soudce - policajta, který nás hlídá na každém kroku a při sebemenším našem přestupku si mne ruce a škodolibě se směje s tím, že "nám to spočítá". Bůh hlavně takový vůbec není. Bůh je milující Táta, který stále své děti přijímá se všemi jejich slabostmi a pády a chce pro ně jenom to nejlepší. A právě ona pravidla jsme dostali proto, abychom se měli dobře. Abychom byli šťastní. Abychom mohli žít spokojený a naplněný život. Ano, uznávám, žít život s Bohem není jednoduché, ale Ježíš nám nenabízí nic zadarmo. On sám říká, že kdo chce jít za Ním, má vzít svůj kříž a následovat Ho. Ale tím, že budeme dodržovat ona pravidla pro život, tím můžeme být opravdu šťastní. Ne chvilkově, kdy po odeznění extáze z toho, jak je všechno super, se ještě zvětší prázdnota naší duše, která vzniká přijímáním laciného prožitku. Pochopila jsem, že žít podle pravidel, která nám dal Bůh, je opravdu pro moje dobro. Ne proto, abych si mohla udělat čárečku, že jsem si splnila svoji náboženskou povinnost, ale proto, abych mohla být opravdu šťastná. A ne šťastná pouze tady a teď, ale šťastná dlouhodobě. A to stojí i za těch pár těžkostí, které jsou s životem podle Božích pravidel spojené, no ne?
Ano, ano, i pád na pusu je posun vpřed... a někdy právě díky tomu, že člověk spadne na dno, může si uvědomit, že vlastně to, co mu dává Bůh, je pro něj opravdu dobré...
Děkuji za pěkný článek. TAké záleží na tom jak nevěřící dokáže vnímat věrí, případně i samotné desatero. Např. na SŠ zmínila moje profesorka z češtiny že desatero je určitými morálnimi pravidly, které bychom se měli řídit. Myslím si že je to také o tom jak moc chce člověk na sobě pracovat a být lepším
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.