Boží cesty... jsou někdy pořádně nepochopitelné

Když jsem se asi před třemi měsíci dozvěděla o nějakém táboru JUMP pro mladé, připadalo mi to super. O měsíc později probíhalo přihlašování. Vzpomínám si, jako by to bylo včera: Přihlašování začínalo v osm večer, bylo třičtvrtě a kamarádka mě na to ještě upozornila. Říkala jsem si, že vůbec nevím, proč se tam mám přihlásit... ale když už jsem na netu vydržela tak dlouho, tak počkám i čtvrt hodinky navíc a přihlásím se. Stejně mě nevyberou. Je o to tak velký zájem, že se tam stejně nedostanu. Co já bych tam dělala. Odeslala jsem přihlášku a... za dva tři týdny jsem se dozvěděla, že mě vybrali. Cože? Oni mě vybrali? Ani kapka nadšení. Stejně tam asi nepojedu. Já na stanovém táboru? Ne, tohle nejde. Do konce března musíte zaplatit zálohu a odeslat přihlášku... ale kdybych to nezaplatila, tak si za mě najdou náhradu. Je to jasné. Prostě nepojedu. Potkala jsem kamarádku, která mi poprvé o Jumpu říkala. Trochu otráveně jsem jí oznámila, že mě vybrali. "Jeď, určitě jeď. Já kdybych byla mladší, tak neváhám a jedu. A navíc, oni se za to modlí, koho tam vyberou. Takže tam asi máš být." "Ale chci v létě pracovat a vydělat penízky", namítala jsem. "Promysli to, promodli a uvidíš."

Dvě třetiny března byly za mnou a já jsem pořád neměla jasno, jestli jet nebo ne. Spíš jsem se přikláněla k záporné variantě. Po jarních prázdninách jsem přijela na internát a bavila jsem se s jedním klukem. S klukem, u kterého jsem věčně viděla cigaretu v puse, je o něm známé, že se rád napije alkoholu, asi si rád užívá s holkami, na intru má už několik průšvihů... Prve jsme se bavili o hudbě a naráz mě dostal otázkou: "Je tady nějaké spolčo?" Samozřejmě vím, co je spolčo, ale myslela jsem, že on to neví. Ujistila jsem se tedy, že myslí společenství křesťanské mládeže a došlo mi, že je věřící. On, do kterého bych to nikdy neřekla. Tak jsme si začali povídat o víře a o křesťanství. Uvědomila jsem si, že on bydlí kousek od místa, kde měl být Jump. Zeptala jsem se, jak je to daleko a řekla jsem proč se na to ptám. A taky jsem mu řekla svoje stanovisko k Jumpu - jakože nevím, že tam asi spíš nepojedu, že chci pracovat... "Jeď, určitě jeď. Je to super. Fakt jeď." V šoku jsem odešla na pokoj. Pane Bože, Ty mě tam na tom Jumpu asi fakt chceš, co? No teda upřímně, pokud takový kluk, jako je O. mi říká, že je to skvělá akce, tak to tak asi bude. Druhý den jsem se probudila a první myšlenka byla: Pojedu na Jump. V hlavě mi pořád zněla věta z webovek Jumpu: Jump je příležitost. Zaplatila jsem zálohu a odeslala přihlášku.

Uvědomuju si, že Pán má se mnou nějaký ohromný plán, který sice teď nechápu, ale těším se na to, co si pro mě připravil, proč mě tak strašně moc chce mít na Jumpu. Sama jsem se snažila vymyslet, proč asi tam mám být, ale říkám, si, že se chci nechat překvapit. Nevím, proč tam mám být, ale vím, že to bude něco velkého (až bude po všem, tak dám vědět:-) ).

JUMP je příležitost...