Pátek odpoledne. Konečně za mnou zapadnou dveře od školy a jdu směrem na koleje. Sejdu schody do parku a nastavuji svou tvář sluníčku. Zpomalím. Je čas. Nemusím nikam spěchat. Domů nejedu, nic (a nikdo) mě nehoní, žádný termín, žádný přesný čas, nic…
Od určité doby mě čas od času někdo někam pozve. Když mě začal zvát kamarád (pracující muž něco přes třicet), automaticky za mě platil. Ze začátku to bylo příjemné, užívala jsem si toho, že jsem slečna a že za mě někdo platí. Nicméně po určité době…