Home alone

"Home alone" je název dnes již kultovního rodinného filmu. Všichni ho známe jako perfektní komedii "Sám doma", bez níž nejsou ty správné televizní Vánoce. 

Pozn. na začátek: Jestli někdo čekáte pozitivní reklamu na mateřství, tak v tomto článku ji nehledejte. Aktuálně nejsem ve stavu rozdávat radost. A možná ani nepotřebuju přijímat nějaké rady, jen se prostě potřebuju vypsat (a budu tak doufat, že se mi uleví).

Já jsem taky sama doma. A komedie to není ani náhodou. Už více než rok jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami s malým človíčkem, který má potřebu neustále objevovat svět, rozhazovat všechno, co jsem minutu před tím poskládala, zkoušet, kam až může zajít (a kam až sahá moje trpělivost). S človíčkem, který mi řekne "ma" (a já předpokládám, že to je máma), "ba" (a podle toho, že ukazuje na banán předpokládám, že mluví o něm), "hú" (když zapnu vysavač či slyší cokoliv jiného, co dělá "hú"). S človíčkem, který moc slov neumí, ale zato chce všemu rozumět a svým prstíkem ukazuje na všechno kolem sebe. 

Jsem sama v cizím městě, kde téměř nikoho neznám. Žiju tu sice už několik let, ale pořád je to pro mě cizí město plné cizích lidí. Našla jsem si tu jednu velmi dobrou přítelkyni (díky Bohu aspoň za ni!), se kterou můžu sdílet téměř všechno. Seznámila jsem se i s pár dobrými kamarádkami. Znám několik lidí, se kterými si ale vůbec nedokážu představit, že bych s nimi zašla např. na kafe či na čaj a bavila se s nimi o životě. 

Před nedávnem jsem viděla poslední dva díly seriálu Sex ve městě. Ne že bych tomuto seriálu nějak holdovala, ani jsem ho nikdy nesledovala. Ale náhodou jsem narazila na ty poslední dva díly, tak jsem je zkoukla. Hlavní hrdinka se z New Yorku odstěhovala do Paříže za milovaným mužem. Její partner trávil většinu času v práci a ona byla v novém městě velmi opuštěná. Neměla tam žádné přátele, neznala jazyk, neměla de facto co na práci. Velmi jsem jí rozuměla, protože se cítím úplně stejně. Jsem v cizím městě, kde téměř nikoho neznám, manžel je celý den v práci a já jsem doma zavřená s dítětem (samozřejmě chodíme s dcerkou ven, ale často jdeme samy, což mi na náladě moc nepřidá).

Můj veškerý život se smrskl na péči o dítě. Ne že bych se o dcerku nestarala ráda. Dcerku mám velice ráda, budu se za ni bít jako lvice za své mládě, když bude v ohrožení, ale... Ale chybí mi sociální kontakt. Nesmírně toužím po tom, abych mohla žít i něčím jiným než jenom péčí o dítě. Chybí mi lidé, se kterými bych si mohla povídat. Chybí mi můj vlastní profesní / odborný růst. Potřebuju si aspoň čas od času odpočinout od dcerky a žít si i svůj vlastní život, abych se k ní mohla vrátit odpočatá, svěží a nadšená společně s ní objevovat svět. Potřebuju se setkávat s lidmi, se kterými nebudu řešit jenom dítě. Potřebuju se sdílet. Potřebuju být mezi lidmi, v osobním kontaktu face to face.

A potřebuju taky trochu víc odvahy udělat první krok a začít vyhledávat nové známé. A potřebuju trochu víc důvěry v ostatní lidi, kteří by byli ochotní (a zcela jistě i schopní) pohlídat dcerku....