Bouře v mateřství

Posledních pár dní je... náročných. Někdy velmi náročných. Dcerka je mrzutá a pak jsem mrzutá i já. Dokáže mě vytočit kdejaká blbost. Třeba to, že obě jsme neustále zkypané od jídel (hlavně od dcerčiných). Nebo to, že mě kope do břicha, když se jí s manželem snažíme vyčistit nos (a ačkoliv se to nezdá, půlroční dítě, když se vzteká, tak má sílu jako býk). Nebo to, že dcerka je evidentně unavená, ale ne a ne usnout. Nebo to, že ji potřebuju přebalit a ona se u toho vzteká. Nebo to, že já nemám čas se pořádně najíst či v klidu vykonat potřebu v oné místnůstce. 

Před pár dny moje trpělivost došla svých mezí. Byla jsem naštvaná, unavená, protivná. Naprosto vyčerpaná jsem sedla na záchod a jenom jsem brečela a brečela. To byl po šestinedělí asi nejhorší den mého mateřství. Když jsem pak přišla za dcerkou, smála se na mě svýma nevinnýma očima. Já jsem se smát nedokázala, snad jen se bolestně usmát... 

Další den jsem si říkala, že to je taková bouře. Znáte to, když je v létě dusno a přijde bouřka, jak se krásně vyčistí vzduch? Tak mi to připadalo. Přišla bouřka, vyčistil se vzduch, navíc byl doma manžel, takže jsem na dcerku nebyla sama a byla to pohoda. Až do chvíle, kdy jsme jeli ke známým a já jsem zapomněla vzít savičku na flašku a neměli jsme jak dát dcerce jídlo. Naštěstí známá měla zbytek kaše po svých dětech, takže naše dítko bylo zachráněno od hladu. 

Druhý den do odpoledne byl fajn. Odpoledne byla dcerka opět mrzutá a vyvrcholilo to večer, kdy nebyla k utišení. Ještě že máme šátek, ve kterém se uklidnila a pak vedle mě usnula. To stejné se opakovalo dnes během dne. Uvědomila jsem si, že mě to mateřství nějak vyčerpává a unavuje. (A to jsem matkou teprve půl roku, navíc mám jenom jedno dítě... Nevím, co budu říkat za pár let, až těch capartů kolem mě bude víc). Připadala jsem si jak taková ta cynická a vyhořelá máma, kterou jsem nikdy nechtěla být. (Napadlo mě, že dcerku mám fakt ráda, no nejradši ji mám, když spí. To mě, upřímně, v tom mém rozpoložení moc nepovzbudilo.) Všechno jsem to odevzdávala Bohu. Do toho jsem poslouchala, že ja som ťa stvoril a viem, čo som vložil do teba, kúsok seba,...chcem zjavit ti to, čo dal som len tebe... Pane Ježíši, vyvolil sis mě k tomu, abych byla mámou tady té princezny. Buď se mnou, i když jsem unavená a mám pocit, že to nezvládám...

Po chvilce se dcerka probudila, následoval znovu kolotoč snahy o uspání. Když už ležela klidná vedle mě, dívala jsem se jí do očí a šeptala jí do ouška: "Mám tě ráda. Moc tě mám ráda. I když jsem někdy naštvaná, protivná, tak tě mám moc ráda. Jsi moje princezna." Dcerka se sápala po mých kojkorálích. Sundala jsem je a dala jí je na hraní. Připadalo mi to jako něco velkého, jako když v nějakém filmu král sejme svou pečeť a předá ji svému synovi na znamení důvěry, moudrosti a zodpovědnosti v království. Nebo jako když dívka sejme z krku svůj řetízek a dá jej svému milému na znamení jejich lásky. Já jsem tak sejmula své duhové kojkorále a dala je dcerce. Dívala jsem se, jak si malinké prstíčky strkají duhové kuličky do malinkých úst. A najednou mi přišlo, že po bouřce přišla duha. Neobjevila se na obloze, ale v dcerčiných rukou. Tak jako Bůh ukázal Noemu duhu na znamení smouvy mezi Bohem a člověkem, tak přišla duha mezi mnou a dcerkou jako ujištění, že už je to mezi námi zase fajn. Bohu díky za to!

PS: Hlavní důvod mrzutosti dcerčiny se objevil včera dopoledne. Malý, bílý, ještě dočista schovaný, zato pěkně ostrý a jasně ohraničený a hmatatelný. ;)