Dítě u srdce

Když jsem kdysi dávno viděla maminku, jak nosí své dítko v šátku, říkala jsem si, že to je taková alternativní máma. Taková ta přírodní žena, co nosí dlouhé batikované sukně, používá pro miminko látkové plenky, kojí své dítě minimálně do jeho puberty,... a hlavně je proti všemu mainstreamovému. 

Když jsem otěhotněla, četla jsem různé články a mimo jiné i to, jak může být nošení dětí v šátku výhodné jak pro maminku, tak pro miminko. Zaujalo mě to a zallíbilo se mi to. Rozhodla jsem se, že pokud se dítko bude chtít nechat nosit, budu ho nosit v šátku. Poté, co se dcerka narodila a já jsem ji prvních pár týdnů pronosila v náručí, rozhodla jsem se, že si koupím šátek. První šátek jsem koupila z druhé ruky, druhý byl nový, šel z výroby přímo ke mně. (Mimochodem, někde jsem slyšela, že ze šátkování se stává závislost. A je to pravda. Ono sice člověk má jeden, dva své šátky, ale pořád se dívá na další a další a vždycky si jenom smutně povzdychne, že na další nemá peníze, resp. kdyby si ten další šátek koupil, tak třeba nebude mít měsíc na zaplacení hypotéky apod.:-) ).

Když měla dcerka asi měsíc, poprvé jsem si ji, za pomoci kamarádky, navázala do šátku. Bylo to skvělé. Malinké dítko se mi choulilo na břiše a bylo to, jako když bylo ještě v bříšku. Cítila jsem každý její pohyb, úplně jako v bříšku. Zamilovala jsem se do tohoto způsobu kontaktu s dcerkou (a dle spokojeného spánku ani dcerka nebyla proti).

A tak jsem začala dcerku nosit. Když jsme jely někam, kde bylo víc cizích lidí, dala jsem si ji do šátku a byla klidná. Když jsme někam jely autem, vzala jsem si šátek a nemusela jsem se tahat s kočárkem. Když jsem věděla, že potřebuju do obchodů, kde jsou schody, vzala jsem dcerku do šátku, abych nemusela řešit kočárek. Když jsem šla na mši do kostela, vzala jsem si šátek, neboť většinou jsem jela do kostela autem a navíc vím, že v šátku dcerku snadněji utiším než v kočárku (i kdybych měla celou mši prochodit). Většinou jsem se setkala s velmi kladnými reakcemi. Občas se však vyskytly i hlasy pochybovačné:

• A nemůže se tam udusit? Ne, to dítě má dobrý pud sebezáchovy. Navíc tím, že cítí mámin dech a tep, snadněji si dítko udržuje pravidelný dech a nemusím mít strach, že dítě "zapomene" dýchat.
• Ale když ji budeš pořád nosit, tak si ji rozmazlíš...? Já věřím, že dítě je dostatečně zvídavé, takže si samo řekne, kdy bude chtít objevovat okolní svět a odpoutá se od mámy. Navíc pokud bude mít jistotu a bezpečí od nejbližších osob, snadněji naváže vztahy s ostatními.
• A neničí si záda? Ne, pokud je v tom šátku správně posazená.
• A nebrání to proti přirozenému pohybovému vývoji miminka? Právě naopak. Tím, že je dcerka na mě a její tělo musí reagovat na to, jak se hýbu já, posilují se jí svaly a je motoricky dovednější, než děti, které jenom pasivně leží v kočárku.

A tak si tak to svoje čtyřměsíční miminko nosím v šátku. Nemůžu kojit, proto si šátkem do jisté míry kompenzuju vzájemný kontakt a blízkost s dcerkou. Mám pocit, že čím víc dcerku nosím, tím víc se do ní zamilovávám. V poslední době dcerka nevydrží v kočárku. Potřebuje mít rozhled, což jí vertikální poloha v šátku umožňuje podstatně víc, než horizontální poloha v kočárku. Když je dcerka v šátku, je neuvěřitelně klidná. Když má někdy záchvat neutišitelného pláče (nebo když ji trápily prdíky), většinou šátek je to jediné, co pomůže natolik, že do pěti minut je dcerka zklidněná a usne. Když ji mám v šátku a chodím s ní, rytmická chůze ji ukolébá ke spánku. Navíc cítit, jak vlastní dítě dýchá na mém těle, je jeden z nejkrásnějších zážitků. 

Šátek je podle mě (a pro mě) největší pomocník v péči o miminko. Najdou se i nevýhody - třeba to, že s miminkem na hrudi se špatně zkouší oblečení. Nebo třeba to, že nedokážu šátek navázat na nikom jiném (ani na manželovi), protože necítím, jak má co kde utažené nebo volné. Časem může být problém narůstající hmotnost dcerčina. Jsou to ale takové drobnosti, že mě to neodradí od nošení dítka u srdce. Ba naopak vymýšlím různé vychytávky na nošení (např. ušila jsem si ochranný vak na miminko, až bude zima. Nebo jsem si upravila obyčejnou mikinu na nosící, aby nám v ní s dcerkou bylo teplo. Ještě mám v plánu ušít kuklu, aby dcerce nefoukalo na hlavu, na krk a na hrudník, ale to je zatím jenom v mé hlavě.). A víte co? V žádném případě si nepřipadám jako nějaká "alternativní" či "přírodní" máma (ačkoliv nosím dcerku v šátku, občas si dám dlouhou sukni a používáme látkové plenky). Ale já jsem byla vždycky tak trochu rebel a potřebovala jsem jít proti proudu. Faktem však zůstává, že si nošení s dcerkou užíváme a je nám v tom (šátku) dobře. 

Co říct závěrem? Každá máma dělá pro své dítko to, co je podle ní pro dítko nejlepší. Podle mě je pro dcerku nejlepší právě to, že ji nosím v šátku. Je v pořádku, pokud to má někdo nastavené jinak. Ať už ta či ona maminka nosí v šátku či nikoliv, je pro své dítko tou nejlepší mámou, jakou mohlo dítko mít. 

Zde je důkaz, že nošení miminka v šátku nemusí být spojeno jenom s "přírodním" či "alternativním" životním stylem, ale může být součástí i slavnostnějších událostí (např. svatby) a slavnostnějšího outfitu :-)