Plody sebezkušenostních kurzů

U nás doma se problémy neřešily. Resp. řešily, ale rozhodně to nebyl učebnicový příklad toho, jak by se problémy řešit měly. U nás doma, když byl nějaký problém, tak jsme po sobě křičeli, případně spolu nemluvili, vyčetlo se, co se vyčíst dalo a pak se čekalo, až to vyšumí. Tak to vnímám já z pohledu dítěte (moje maminka mi teda tvrdí, že s taťkou se snaží si všechno vyříkat a omluvit se, já jsem ale nikdy nezažila, že bychom si s taťkou někdy něco vyříkávali, natož se sobě vzájemně omlouvali. Možná jsem se musela omluvit já jemu, ale rozhodně to nebylo vzájemné.). Tak to je v podstatě dodnes.

Když jsem pár let zpátky začala studovat dramaterapii, součástí studia bylo několik sebezkušenostních kurzů. Kurzy trvaly několik dní a vedli je lidé kovaní v terapiích či v dramatické práci. Mimojiné jsme se také učili, jak řešit konflikty. Rozhodně ne stylem - ty děláš všechno blbě, kvůli tobě se mám hůř, protože ty za všechno můžeš. Místo toho je lepší říct - když ty se chováš takhle a takhle, já se u toho cítím takhle, protože.... Pojďme hledat cestu, jak v tom být oba v pohodě. 

Tento způsob řešení konfliktů jsem se snažila praktikovat především v těch vztazích, které jsou pro mě velmi důležité - ve vztahu s partnerem, pozdějším manželem. Ve většině případů jsem to byla já, kdo začínal - víš, když ty děláš tohle, já se u toho cítím takhle. Co s tím můžeme udělat? 

Onehdá přišel manžel neočekávaně brzy z práce se slovy Musíme si promluvit. Řekl to tak vážně, že jsem nevěděla, co strašného mám očekávat. Manžel pokračoval. Víš, když děláš tohle, já se u toho cítím takhle. Není mi to příjemné. 

Mám-li být upřímná, hleděla jsem na něj jak z jara. Ne proto, co mi říkal (jeho "výtka" vůči mně byla oprávněná), ale proto, JAK mi to říkal. Moje několikaleté snažení řešit problémy konstruktivně a neobviňovat druhého, nevyčítat mu všecko možné, ba naopak mluvit o tom, že já s tím nejsem v pohodě z určitého důvodu najednou mělo své plody. Manžel byl schopen a ochoten řešit problém konstruktivně, mluvit o tom, proč je to pro něj důležité, jak to vnímá on, jak se on u toho cítí. Všechno jsme si vyříkali bez nějakého obviňování, útočení, vyčítání, bez toho, aniž bychom se rozdělili na vítěze, co má pravdu, a na poraženého, co musí držet pusu a krok. Ačkoliv slyšet negativní kritiku není moc fajn, z tohoto rozhovoru jsem měla opravdovou radost.

Jenom škoda, že s rodiči jsme k takovému způsobu řešení problémů zatím nedozráli. Ačkoliv se snažím, vždycky to dopadne jinak. Bude to chtít ještě hodně času a trpělivosti, abychom krásně konstruktivně dokázali řešit problémy i mými rodiči.