O kojení

Během těhotenství jsem si přečetla asi tisíc článku o přirozeném porodu. O kojení a péči o miminko jsem nepřečetla asi ani jeden. Proč? Protože jsem to brala tak, že kojení je tak přirozená věc, že není potřeba nic studovat, že to má žena – matka prostě v sobě a že okamžikem porodu se všechno rozjede naprosto instinktivně tak, aby to fungovalo tak, jak má.

Kvůli vysokému tlaku mi byl porod vyvoláván. Po zavedení tabletky a prasknutí plodové vody se dcerka narodila za dvě a půl hodiny. Během prvních dvou hodin po porodu se krásně přisála k prsu. Druhý den jsem začala s kojením. Bolest prsou mě zaskočila naprosto nepřipravenou. Kojila jsem se zaťatými zuby, s bolestí, se slzami v očích. Každý mi o kojení řekl něco jiného. Jako prvorodička jsem poslouchala rady zdravotnického personálu, protože to, co podle mě mělo naskočit nějak instinktivně a přirozeně, nenaskočilo. Do toho ta strašná, téměř nesnesitelná bolest prsou a bradavek a neustálé připomínání, že „hlavně musím být v pohodě“. Když jsme přijely z porodnice, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nevím, jak správně kojit. Tak jsem to zkoušela, hledala na internetu. Po cca deseti dnech od porodu jsem přišla k pediatrovi a zjistilo se, že dcerka hodně zhubla. Zavolala jsem na pomoc laktační poradkyni, zjistilo se, že mám asi málo mléka. Dostala jsem asi stopadesát rad, jak kojení zlepšit. Téměř všechny (kromě homeopatik) jsem využila s efektem téměř nulovým. Do toho jsem ze všech stran slyšela, že „hlavně musím být v pohodě“. Přijela za mnou maminka a sestra a jejich konstatování, že vlastně vůbec nemám žádné mléko, mi na té pohodě vůbec nepřidalo. Abych si aspoň trochu zachránila i tak vachrlaté kojení, začala jsem dávat dcerce umělé mléko nejdříve přes stříkačku, poté po cévce. Hodinu a půl jsem se do dcerky snažila dostat 30 ml (často marně) a za další hodinu a půl jsme měly znovu kojit. Byla jsem zoufalá, unavená, naštvaná, smutná. Snažila jsem se kojit, co to šlo, protože přece pro dítě je kojení to nejlepší, co mu můžu dát. Ale mnohem častěji jsem dávala dcerce umělé mléko, později už z flašky. Pak mi maminka řekla, že jedné paní zemřelo miminko, protože paní neměla dostatek mléka a nezjistilo se to. To mě vyděsilo natolik, že jsem se rozhodla mít sice na umělém mléce ale raději zdravé miminko, než neprospívající a kojené.

Jenom Hospodin ví, kolik slz, bolestí a modliteb mě stálo smířit se s tím, že své dítko nebudu moct plně kojit. Ale usoudila jsem, že zdravé miminko je důležitější než moje představy o kojení. Celé šestinedělí byl neskutečný boj s kojením. Prve bolesti prsou, pak nedostatek mléka, do toho hormony, to všechno způsobilo, že mi kojení přišlo mnohem horší než porod. Dostala jsem se dokonce do fáze, že mě děsila představa dalšího kojení. Nechápala jsem, jak si někdo může kojení užívat (a dokonce zažívat slastnější pocity než při orgasmu).

Ale nevzdávala jsem to. Stále jsem se snažila kojit, protože přece kojení je to nejlepší pro miminko. Postupně jsem se smířila s tím, že nebudu plně kojit. Že můžu mít zdravé a krásné miminko i bez kojení. Že není všem dnům konec a že nejsem o nic horší matka než ty, které své miminko stále kojí. Konečně jsem byla v pohodě. Dcerku jsem kojila úplně malinko. Díky Bohu za každou kapku mateřského mléka, kterou dcerka do sebe dostane. Dokonce jsem si kojení začala užívat a těšit se na něj. Až mi občas přišlo líto, že fakt nemůžu plně kojit. (Na druhou stranu, dát dítku flašku s umělým mlékem skýtá také mnohé výhody, ale o tom třeba jindy.) Nicméně, co bylo pro mě důležité, byla jsem vyrovnaná, klidná, byla jsem v pohodě (a věřím, že tím pádem mohla být i dcerka víc v pohodě).

Pár dní zpátky jsem četla článek o kojení. O tom, jak by se mělo kojit a jak se často v porodnicích jde naprosto proti přirozenému kojení. Otevřelo to všechny moje rány, které díky kojení/nekojení mám. Začala jsem hledat viníka, kdo může za to, že nemůžu plně kojit svou dcerku. Obviňovala jsem porodníky, že mi vyvolávali porod, a proto se hormony nenastartovaly přirozeně a já jsem se nerozkojila. Obviňovala jsem novorozenecké sestry, že mi řekly, že se musí kojit co tři hodiny maximálně patnáct minut z jednoho prsu, jinak je to špatně, a že mi pořádně neukázaly vhodnou polohu ke kojení. Obviňovala jsem sama sebe, že jsem si před porodem nezjistila informace o kojení – že je potřeba přikládat miminko co nejčastěji, že dítě může plakat i z jiné potřeby než potřeby hladu (tím pádem není nutné ho dokrmovat uměle), a hlavně, že kojení ze začátku bolí (než si prsa zvyknou). Obviňovala jsem maminku a sestru, které mi tvrdily, že dávat dítěti umělé mléko je vlastně v pohodě (Jako jak v pohodě? Já jsem přece matka, tak bych měla být schopná sama ze sebe nakrmit svou dcerku a ne do ní cpát cosi umělého!). Tatam byla moje vyrovnanost, smíření a to, že jsem v pohodě. Uvědomila jsem si, že vůbec nejsem v pohodě, že kojení a porod je stále pro mě bolavé téma. Že ačkoliv máme krásnou, zdravou dcerku, já mám pořád jakési výčitky svědomí a pochybnosti, že kdybych tohle udělala nebo tohle neudělala, nebo kdybych byla taková nebo naopak nebyla takové, tak by to určitě bylo lepší.

Uvědomila jsem si, že nějaké kdyby to a kdyby tamto nemá vůbec smysl. Uvědomila jsem si taky, jak moc mě téma přirozeného porodu a plného kojení zraňuje (protože jsem to nezažila, ačkoliv jsem chtěla). A pokud je něco zraněné, je potřeba to uzdravit. Začala jsem tedy prosit Boha za uzdravení všech těchto ran. Za uzdravení věcí spojených s mou ženskostí a sexualitou. A tak to odevzdávám a nabízím Bohu a prosím Ho o uzdravení.

O sílu odpustit sama sobě i těm kolem mě.

O milost přijetí sama sebe a situací, které teď už nemůžu změnit.

O odvahu dovolit si dělat chyby a nemuset být dokonalá matka.

Protože Bůh může cokoliv. 

PS: Pokračování zde.