Sex bez lásky

Vzpomínám si, jak jsem se před 4 - 5 lety, jakožto nadšená členka Společenství čistých srdcí, pohoršovala nad tím, že dva lidé, kteří se mají hodně rádi a chodí spolu už třeba pár let, spolu spí. Teď už jsem o pár let starší, mám víc zkušeností a docela jiný pohled na svět. Vím, že vydržet s milovaným člověkem "jenom tak" je hodně těžké. (Ale snažíme se :-) ).

Co mě ale zaráží je přístup většiny dnešních mladých lidí. V dnešní době je často žena brána jenom jako sexuální zboží, které má uspokojit nejrůznější představy mužů "samců". Když moje spolužačka prohlásila, že "mít jednoho partnera za život je sebevražda", tak jsem se zarazila. Já chci žít s jedním partnerem. Jenom s tímto jediným... Ale co mě zarazilo ještě víc, byl rozhovor, kterého jsem se zúčastnila. Jedná se o konkrétní příklad konkrétní osoby: Děvčica chodila pár let s nějakým šohajem. Potom se rozešli, děvčica je v současné době už pár let "sama". S nikým nechodí, ale spí se spoustou šuhajů. A všichni to jsou její "kamarádi". Většina z nich má regulérní přítelkyni (spoluchoditelku), ale přesto tito šuhajé namají problém spát s onou konkrétní děvčicou. A děvčica ještě řekne, že je jí jedno, jestli ten šuhaj má nebo nemá slečnu. Jó, kdyby měl děti, tak to je něco jiného, ale takhle je to přece v pohodě (její slova). Ona i její kamarádi můžou kdykoliv zavolat jeden druhému, domluví si schůzku, vyspí se spolu, on se pak vrátí za svou slečnou, ona si jde za svými povinnostmi. 

Něco takového je pro mě nepochopitelné. Kam se poděla láska? Kam se podělo to, kvůli čemu vlastně sex má být? Kam se ztratilo ono vzájemné sebedarování se, odevzdávání se jeden druhému a přijímání toho druhého? Kam se poděla hlavní myšlenka celého sexu, že totiž sex je nejvyšším vyjádřením lásky? Kam se vytratila úcta k druhému člověku? Vždyť někoho sobecky "použít" a pak ho "zahodit" případně "vyměnit" přece není důkazem lásky, tolerance, respektu, úcty k druhému člověku. Sobecky brát, co chci já, je strašně jednoduché. Ale o to mnohem složitější je dokázat něco ze sebe dát tomu druhému, obětovat se pro toho druhého... Mně osobně se hnusí jenom tělesné projevy lásky (např. pusa, až příliš dlouhé objetí) k člověku, kterého nemiluju, natož s ním spát...

Byla jsem z toho rozhovoru tak v šoku, že jsem se potřebovala "někomu vykecat". Díky Bohu mám úžasného partnera, který mě ochotně vyslechl... Vzájemně jsme si znovu uvědomili a ujasnili, že pro nás má cenu čekat jeden na druhého (i když je to těžké).

Večer jsem nad tím vším ještě přemýšlela. Docela mě vyděsila představa, že moje děti budou vyrůstat v takovém prostředí, kde promiskuita bude přece naprosto normální jev. Navíc - jak se s neustálým střídáním sexuálních partnerů vypořádá člověk, kterého se to přímo týká? Myslím si, že v každém sexuálním partnerovi člověk zanechá kousek sám sebe, své duše. Jak může být takový člověk celistvý, když se "rozdá" tolika lidech? Vzpomněla jsem si na obrázek dvou mužů, kdy jeden druhého objímal ze zadu a krom jeho rukou tam bylo mnoho jiných rukou a vpravo dole nápis - Když s ním spíš, spíš s celou jeho minulostí (nebo něco podobného)...

Abych tady ale jenom nenaříkala, tak při tom rozhovoru jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že mi Bůh do cesty poslal právě mého drahého. Je věrný, nejsem pro něj jenom sexuální zboží, případně objekt jeho sexuálního uspokojení. Oba dva se snažíme žít co nejlíp, tak jak nám to svědomí dovolí. (Neříkám, že jsme svatí ani dokonalí,... ale snažíme se). Díky Bohu, že takoví muži ještě nevymřeli a že právě já můžu s tím nejlepším chodit :-)