O štěstí

Předem prosím za prominutí zvláště všechny teology, filosofy, sociology, psychology a jiné, kteří toho o štěstí ví víc než já. 

Čas od času mě napadají různé existencionální otázky a přemýšlím nad správnou odpovědí. Žel bohu, obvykle neexistuje jediná objektivně správná odpověď. Vlastně si stejné otázky může položit každý z nás a stejně si můžeme každý odpovědět jinak. Teď před nedávnem jsem se malinko zabývala problematikou štěstí. 

V poslední době si více než kdy jindy kladu otázku, zda jsem šťastná. Tuto otázku si kladu obvykle ve chvílích, kdy mám pocit, že se všechno hroutí, že je všechno špatně, že se mi nic nedaří apod. V takovém okamžiku mám potřebu se zastavit nebo aspoň zpomalit a zhodnotit, zda směr, kterým kráčím, mě činí šťastným. 

A na základě těchto otázek se sama sebe ptám - co je to štěstí? Jaký smysl či cíl má náš život? Pominu-li to, že z pohledu mě jakožto věřícího člověka je cílem nebe (neboli království nebeské, neboli "patření" na Boží tvář, říkejme si tomu jak chceme - zkrátka setkání s Ježíšem), pak smyslem života by (kromě způsobu, jak se dostat do nebe) podle mě mělo být "být šťastný". Asi nikdo si dobrovolně nevybírá bolest, utrpení, zlo... Na druhou stranu, pokud člověka tyto nepříjemné věci potkají a on i v nich dokáže vidět větší "hloubku", tak i to utrpení ho může svým způsobem činit šťastným, nebo v něm aspoň může vidět smysl (napadá mě příklad Viktora Frankla, psychologa, který si prošel koncentračním táborem a i v tom viděl smysl života). 

Co to tedy znamená ono "být šťastný"? Není to jenom úsměv na tváři od ucha k uchu. Není to skákání tři metry vysoko a touha rozdat všem radost ze života, kterou mám já. Toto je radost. Radost může být projevem štěstí. Ale řekla bych to asi takhle - radost má poněkud krátkodobější trvání, kdežto štěstí je déletrvající stav duše, mysli, srdce... 

Bohužel v dnešní době máme pocit, že ke štěstí nás může dovést spousta materiálních věcí. ("Kupujeme věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme, abychom oslnili lidi, které nenávidíme." O. Welles). Honíme se za pomíjivými pozlátky tohoto světa a máme tak pocit, že jejich získáním budeme šťastní. V okamžiku, kdy tyto "drobnosti" získáme, začneme se honit za jinými věcmi a tak je to pořád dokola. Ohlédneme-li se za určitou etapou našeho života, zjistíme, že sice možná jsme měli to a tamto a mohli jsme jet tam a tím a mohli jsme si dovolit to a ono... ale co z toho? Je to opravdu to, co nás činí šťastným?

Nechci shazovat hodnotu peněz a materiálního zabezpečení. Bez peněz je špatně... Ale pokud si peníze postavíme za nejvyšší hodnotu, tak to je taky špatně. 

Takže co je vlastně šťestí? Co mě osobně činí šťastnou (šťastným)? Má smysl hnát se za tím, za čím se ženu? Jsem šťastná (šťastný) tady a teď nebo čekám až dostuduju, až se vdám, až se mi narodí první dítě, až to, až tamto, až...?

Každému z nás přeju, abychom dokázali najít smysl svého žití, abychom se s tím dokázali ztotožnit a abychom dokázali být i přes všechny nástrahy života šťastní. A taky nám přeju, abychom se nebáli to štěstí hledat, abychom se dokázali čas od času zastavit a bude-li to zapotřebí, klidně změnit směr života, povede-li nás to k většímu štěstí (a tedy smyslu) našeho bytí a žití. :-)